Povídání mistra Nakagawy 3🌸🍵

Dne 24. 3. 2019 se v Restauraci Miyabi v Praze konala každoroční přednáška mistra (učitele) battódžucu Kinjiho Nakagawy. (ZDE najdete shrnutí minulého ročníku.)

Pozn.a.: Ve shrnutí jsem použila český přepis japonských výrazů. Hlavním důvodem je ohled ke čtenářům, pro které může být anglický přepis v českém textu matoucí.

Na začátku letošního povídání mistr vzpomínal na svou první návštěvu ČR, při níž se konal čajový obřad a čaj zde připravoval Lubomír Černota. Právě jeho výstava (na upomínku jeho nedávného úmrtí) nás obklopovala i v den mistrova povídání a jemu předcházejícího komorního čajového setkání.

Následovaly úvahy o základních principech čajového obřadu, které známe pod japonskými výrazy wakeisei, džaku („harmonie, úcta, čistota, klid“). Tyto výrazy lze zahrnout pod pojem omotenaši neboli pohostinnost/vstřícnost/péče/úcta, což je postoj, který je třeba se „učit a následně zapomenout“, aby z člověka plynul sám a přirozeně. Tak jako v případě dalších disciplín japonských umění.

Mistr tuto pohostinnost přibližuje na jednom zajímavém příkladu z období džómon (10 000 p.n.l až 300 p.n.l.) – když se v prefektuře Aomori konaly vykopávky, vědělo se, že průměrný věk v této době byl okolo 30-ti let. I přesto se našla kostra 60-ti leté ženy, které po dlouhou dobu (možná i desítky let) chyběly zuby. Žena by se nedožila tolika let, pokud by ji všechny potraviny někdo neupravoval tak, aby je mohla jíst. Podobně se našly ostatky dívky, která se narodila s paralýzou nohou. Dá se tedy říci, že historie omotenashi je 20 tisíc let stará. Paní Kawasumi toto klade do protikladu s kulturami, kde se takto narozených jedinců zbavovali.

Dalším podstatným výrazem je cumikasane – hromadění zkušeností, díky kterým je člověk schopen předávat své znalosti dál. S tím souvisí i osobní růst jedince.

Termín zanšin join (opuštění mysli, odloučení, doznění okamžiku), na který se nyní často zapomíná, je důležitý v rámci budó, kde na rozdíl od sportovních disciplín je brán v potaz i poražený protivník, se kterým je třeba mít soucit ve chvíli prohry. Čirá radost z vítězství bez ohleduplnosti a úcty k druhým do budó nepatří.

Mistr dále poukázal na výrazy wabi a sabi (od sabiru – reznout), které, ačkoli jsou používané často společně, nejsou totéž. Sabi, vědomí krásy něčeho, co pomalu dochází ke svému konci, rozpadá se, je pomíjivé. Japonci dokážou být velmi vnímaví k těmto věcem. A jak doplnila paní Kawasumi, mají cit pro změnu a určitý obdiv k přerodu. Evropané ke změnám tak vstřícný vztah nemají. Tento cit se s věkem může vyvíjet. (Pozn. autora: wabi sensei nevysvětlil, ale odkazuje na krásu v přírodě / přírodním.)

Pokud jde o komunikaci, Japonci nic nevidí černobíle, ale mají tendenci vnímat jemné nuance a daleko lépe chápou náznaky a dokáží si domyslet nevyjádřené. Paní Kawasumi dodala, že pro to je třeba, aby současní Japonci měli sdílenou zkušenost, která by jim toto umožnila. Z její zkušenosti nejsou všichni Japonci tak vnímaví jako dříve. Dnes již tolik nesdílejí, dokonce ani manželé již nemusí být schopni sdílet beze slov. S tím souvisí i kasane, vědomí toho, co druhý cítí, beze slov. Toto se dá získat jen zkušeností, nedá se vyloženě naučit. Je to současně i vstupováním na tenký led a nedá se na toto křehké propojení zcela spoléhat. Mistr vzpomínal na jednoho zápasníka sumó, který zcela postrádal eleganci a etiketu zápasnictví. Bytí samurajem (s čímž zápasnictví sumó souvisí, neboť je tradiční disciplínou) podle mistra musí zahrnovat eleganci.

Když přišla řeč na tradiční bojové disciplíny, vzpomínal mistr na jedno ze svých vystoupení, které se mu nevydařilo, což přičítá příliš vysokému sebevědomí v důležité chvíli. V takových situacích není vhodné se nechat zastrašit vlastním pochybením, naopak je třeba se snažit „vrátit na začátek“, což Japonci označují termínem šošin – srdce začátečníka. Proces učení totiž nikdy není završen a vždy je co se učit.

Mistr také vyslovil názor, že Japonci svou zemi nemají rádi a na japonskou kulturu je i v dnešní době nahlíženo jako na špatnou oproti americké, která má být vyzdvihována. Na druhou stranu mnoho Japonců, kteří jsou tradiční kultuře nakloněni, dnes věří, že do Japonska přinesou obrodu cizinci, kteří se o kulturu této země zajímají. Zajímavým úkazem je také fakt, že mnozí Japonci si plně uvědomí hodnotu své kultury až ve chvíli, kdy se šíří do zahraničí, kde ji obdivují cizinci.

Toto je shrnutí hlavních témat, kterých se mistr Nakagawa dotkl během svého vyprávění. Ještě jednou děkujeme jemu a také paní Darje Kawasumi za milé přijetí v prostoru restaurace Miyabi a také za její příspěvky k povídání. Neméně děkujeme i Jiřímu Borskému za tlumočení.

Budeme se těšit na další povídání, které předběžně plánujeme na listopad…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *